Problémové chování psů - agresivita

Mezi nejčastější problémové chování psů patří agresivní chování.

U psovitých šelem je agresivita normálním projevem chování, bez kterého by nemohly v přírodě přežít. Díky němu může lovit, zařadit se do hierarchie smečky, ubránit své teritorium a uchránit své potomstvo a sebe.

Jako projev je považována již hrozba, která zpravidla předchází přímému útoku a u některých psů je velmi těžké ji poznat pro nezkušeného majitele. Mnohdy již hrozba stačí, aby pes dosáhl svého cíle. Je několik forem agresivity, a každá má svou příčinu a svůj způsob nápravy. Je důležité rozpoznat první příznaky a začít tento problém řešit v jeho počátku, jinak dochází ke stupňování pak často přechází hrozba v napadení. Toto chování je pak složitější napravit pro normální soužití psa a člověka. Z velké části je to chybou špatné nebo nešetrné socializace a výchovy psa v období dospívání.

Pokud je majitel psa agresivní člověk, který se chová ke svému zvířeti hrubě a týrá ho, tak nemůžeme čekat, že pes bude klidný a vyrovnaný.

Proto je důležité správně psa vychovat a srozumitelně se psem komunikovat, jinak pes žije v nejistotě a většina problémového chování vychází z této nejistoty.

Druhy agresivity:

Agresivita obraná. Tak se často projeví špatně socializovaní psi pokud je majitel ponechá v cizím prostředí nebo přijde do styku s neznámou osobou, psem a nebo pro něj novou situací (zvuk, oheň, auto, ruch města, atd.) Dále tento druh se objevuje po špatné zkušenosti, kterou získal v dřívější době. Pes tyto situace vnímá jako hrozící nebezpečí. Je lepší psa těmto situacím nevystavovat přímo, ale postupně je na ně připravovat. Často se s tímto projevem setkáváme u veterináře. Je důležité odstraňovat strachové reakce stejně jako u jiných nežádoucích podmíněných reakcích postupným navykáním.

Agresivita pro získání výhod. U tohoto druhu agresivity se projevují hrozby a to v různých formách a stupních podle toho jak protivník je schopný tuto hrozbu rozpoznat a reagovat na ni. Formy jsou nejčastěji např. strnulý pohled, strnulý a výhružný postoj, stažené koutky směrem dopředu a cenění zubů, vztyčené uši, ocas vysoce nesený, naježení srsti, lehce ohrnuté pysky… Tyto hrozby se objevují například, když majitel psa chce vykázat do kouta na místo nebo jej chce sundat z postele nebo křesla. Pokud po hrozbě pes nedosáhne cíle často přechází k fyzickému napadení majitele. Většinou majitel po hrozbě ustoupí a pes vyhraje a "soužití" pokračuje. Je nutné již od prvního náznaku tuto věc řešit. Čím déle takové soužití pokračuje tím více psa ubezpečujete v tom že on může vaši smečku ovládat.

Agresivita vůči ostatním psům. Tato se objevuje nejčastěji. Zde hraje hlavní roli špatná socializace, špatná výchova a výcvik kdy pes nerespektuje majitele v období dospívaní psa. Dalším faktorem, který toto chování ovlivňuje jsou genetické předpoklady daného plemene. Mnohé plemena byly posilována k bojeschopnosti. Zde nemusí agresivita skončit jen u agrese proti psům, ale může docházet k přesměrování agrese proti majiteli ve chvíli, kdy majitel  psa usměrňuje.

Náruživost lovecká. Nepleťte si loveckou náruživost s agresí a je potřeba rozlišit kdy lovecká náruživost přechází v loveckou agresivitu. Lovecký pud je pro psa přirozené chování a výcvikem jde potlačit nebo rozvinout. Pes již od štěněčího věku rád honí slepice na dvorku "zde se to může odnaučit" ale přesto na procházkách bude opět vybíhat za zvěří. U loveckých plemen je potřeba se s tím smířit, protože k lovu byli šlechtěni a někdy je těžké to v nich potlačit. Pes dokáže začlenit do smečky kočku ale cizí bude honit a lovit a proto psi s hodně rozvinutým loveckým pudem rádi vyráží za běžci, cyklisty a vším co se rychle pohybuje.Toto chování není agresivní jednání ale lovecká náruživost. I zde může dojít k situacím, kdy kořist se postaví na odpor a dochází ke konfliktu lovecké náruživosti a strachu. 

Některým psům, kteří poznali výcvik obrany na cvičišti stačí  podezřelý pohyb opilé osoby nebo starého člověka, aby bez varování situaci vyhodnotili jako nebezpečí nebo situaci podobnou z výcviku kdy figurant se pohybuje nepřirozeně aby psy vydráždil k reakci. 

V neposlední řadě taky nemotorný pohyb dítěte, které si chce hrát se psem a jeho hračkou. V  tomto případě pes může míček nebo hračku považovat za kořist a může si ji bránit i před dítětem. K napadení dítěte dochází taky v případech konkurenční agresivity. A proto i dětem je důležité vysvětlit jak se mají ke psu chovat.

Těmto loveckým reakcím a projevům pokud je cíleně nerozvíjíme k práci se má předcházet ve výchově psa a to důrazným zakazujícím povelem doplněný škubnutím vodítka.

Konkurenční agresivita. Objevuje se pokud majitel chová více psů a prosazuje slabšího jedince před psem, který je mezi psy přirozený vůdce. Může vzniknout i ve vztahu k dítěti pokud pes není správně zařazen v hierarchii rodiny “smečky“.

Patofyziologická agresivita. Příčinou takového chování můžou být různé nemoci, poranění, otravy, degenerativní změny. Probíhají jako náhlá změna v chování doposud normálního psa bez příčiny. Vždy je nutné psa nechat vyšetřit.

Vrozené zábrany agresivity. V životě skupin zvířat je lepší, když se přímá agresivita neuskuteční a proto existuje přirozená brzda neboli zábrana agresivity. Nejznámější "brzda" je kdy dospělí psi nenapadají štěňata. Je to dobře vidět v toleranci psů k dětem, pokud nedošlo ke špatné zkušenosti ve vztahu dítě-pes a pak takový pes nemusí tolerovat žádné dítě. Další zábrana je, kdy psi ve smečce běžně nenapadají feny. Další zábranou jsou gesta psů a to od poraženého protivníka kdy si pes v boji lehá na záda a zaujímá podřízenou polohu. 

Často je možné tuto polohu vidět při hře štěňat. Těmto hrám štěňat se říká sociální hra a její začátek a průběh je doplněn výzvami ke hře "skloněná přední část těla", kterou se ubezpečuje že jde stále o hru.